apuka píše:Jako jo, zaockuji se (teoreticky!) rychle vsicni lidi - ale co potom, to bude jeste pekny problem. ... To pretizeni, co zazivaji od jara se dlouhodobe musi nekde na zdravi projevit. To same psychicke pretizeni - tam to casto funguje tak, ze v krizi jdes, automaticky, bo "nemas cas se psychicky zhroutit", ale jakmile uz neni treba takove zatizeni, ten stres a psychika se ozve.
Dnes se v ramci
clanku v Deniku N se na to ptali jednoho vypomahajiciho doktora. Clanek je placeny, takze dam tady jen trochu delsi citat, protoze je to dost poucny pro ty, co netusi, jak to tam chodi.
Zkuste popsat, jak provoz u vás na oddělení vypadá?
Působím na standardním covidovém oddělení, kde to ovšem v současnosti na některých lůžkách vypadá spíš jako na JIP: pacienti v sepsi, na kyslíku, na monitoru, na oběhové podpoře. A covidové jipky jsou teď posunuté zase směrem k ARO. Celé je to o jednu úroveň posunuté. Sám si jen stěží představuju, jak to teprve musí vypadat na těch intenzivních odděleních.
Pro představu, na oddělení, kde jsem teď, máme dvacet lůžek. Každá postel má kyslíkový ventil a z těch dvaceti teď jede současně třeba osmnáct, část na plný průtok. A takových oddělení je v nemocnici řada. Obdivuju tu infrastrukturu, že to zvládá. Mám doma několik desítek zásuvek, ale nikdy by mě nenapadlo do všech něco zapojit a zapnout na plný výkon.
Na standardním oddělení je každá postel vybavená na intenzivnější péči, ale nikdy se asi nepočítalo s tím, že by se poskytovala na tolika lůžkách zároveň. Proto jsou i nemocnice, kde dochází kyslík nebo zamrzají trubky. Naše nemocnice má naštěstí výhodu moderní infrastruktury.
A to je jen technická věc. Jak to u vás vypadá s lidskými silami?
Stejně. Nejvíc to dopadá na sestry. Neuvěřitelně makají, nepředstavitelně. My si poručíme všechna možná vyšetření, ony to nachystají, odeberou, měří všem několikrát denně saturaci, glykemii, tlak a puls, dávají hektolitry infuzí… Za normálních okolností by takovou péči potřebovali na standardním oddělení dva tři pacienti.
My tam teď nemáme pacienty, kteří by byli „dobří“. Ti jsou doma nebo přeložení k následné péči do léčeben. Dvacet lidí na dvaceti postelích vyžaduje de facto intenzivní péči. A sester je stejně jako za běžných okolností na standardním oddělení. Lidi se dusí, musí se polohovat, musíte být pořád ve střehu. Je to velmi intenzivní. A některé sestry tak jedou od března.
K tomu se přidává to, že denně zažívají věci, jaké se v běžném provozu dějí jednou za čas, třeba když se zhorší pacient tak, že se překládá na ARO, kde se hned intubuje. Dramatická událost, která se normálně stane jednou za pár týdnů nebo měsíců, teď skoro denně. Byly dny, kdy na oddělení zemřela třeba jedna čtvrtina hospitalizovaných. Lidé někdy říkají: „Jste doktoři, přísahali jste, tak co se teď divíte, že lidi umírají.“ Ale je to jako s těmi trubkami s kyslíkem: na tohle nejsme stavění.
Zdravotníci na covidových odděleních procházejí dlouhodobou extrémní zátěží, vidí trpět a umírat lidi. Vůbec bych se nedivila, kdyby se dostavily psychické obtíže, až vám nakonec spadne řemen. Přemýšlíte o tom?
Nijak nad tím nerozjímám, ale nedávno jsem se střídal s kolegyní, která se v šatně oblékala do zimní bundy, která má takovou tu díru na palec. Ptala se mě, jestli z toho taky mívám flashback, protože my si takovou díru děláme do rukávů ochranných obleků…
O Vánocích jsem se díval s rodinou na Tenet, sci-fi film, kde postavy nosí kyslíkové masky. A když jsem ty masky viděl, udělalo se mi najednou zle. Ale to je spíš legrace.
Dělám na oddělení, kde to není tak dramatické. Ale co kolegové na ARO? Kolegyně z jiné nemocnice mi říkala, že jim čtyři z pěti pacientů umírají. Od března. Děláte skoro rok na nejvyšší možný výkon práci, kdy zachráníte jen jednoho z pěti? Vůbec bych se nedivil, kdyby se posttraumatické stresové poruchy dostavily. Ta bezmoc musí být strašná.
Mám kamarádku anestezioložku, která odešla pracovat do zahraničí. Skvělá doktorka, vždycky nadšená pro medicínu, záchranářka tělem i duší. Nedávno mi psala… (odmlčí se, nadechne se) že zvažuje, že úplně skončí s medicínou… (přemůže ho lítost) že už nemůže. To by byla hrozná škoda. Tihle nejlepší doktoři, kteří pro nás vždycky byli vzorem, jsou na hranici zhroucení!
A taky mi psala, že lidé kolem ní její situaci nechápou. Oni nevidí za zdi nemocnice. I doma má problém svým blízkým vysvětlit, proč se chová, jak se chová, čím si prochází. Jede nadoraz. Hluboce se před těmito kolegy a kolegyněmi ukláním.
Ten největší psychický propad přijde, až se všichni ti vyčerpaní zdravotníci zastaví.
Ano. Dokud se jede, tak se jede. Adrenalin.
Bojíte se, že to na vás taky silně dolehne?
Myslím, že ne. Chci věřit, že ne. Až to skončí, snad budu odcházet s dobrým pocitem, že jsem aspoň trochu pomohl a byl užitečný. Doufám. My sice fungujeme intenzivněji, než je zvykem, přestože jsme standardní oddělení, ale když se pacient opravdu zhorší a bojuje o život, překládáme ho na jipku nebo na ARO. Pořád nejsme v tom nejhorším.