Život, cestování a práce (pouze pro 30+)

[mike]

Jak jste to dokázali skloubit?
Jistě to znáte makáte, makáte pak jedete na tu vytouženou dofču-expedici, makáte makáte a zase znovu a znovu a život běží a na uskutečnění různých skvělých výletu, počinů v přírodě sakra málo času. Pak stále nějak ta finanční zajištěnost nepřichází!!!

Já osobně, práce mě je koníčkem ale mam to chuť v 38letech zabalit a pustit se do tuláctví. Když byl člověk na studiích tak bylo času spousty. Nyní léta přibývají a síly ubývají...Nehledě na zdraví.

Dali jste čemu přednost? Mít aspoň nějaké prachy v bance pro eventuélní důchod nebo jste opravdu sekli do živého, vykašlali jste se na arogantní šéfy, pohodlné kancelářské židle a začali být SAMI SEBOU?

Mělo to vaše rozhodnutí pak destruktivní charakter nebo to bylo to nejlepší co jste mohli v životě udělat?

[djx1]

Pět let zpátky jsem praštil s dobrou prací, která mě opravdu bavila. Prachy dobré, práce až nad hlavu, ale bavilo mě to, takže nějakou chvíli jsem si tu vytíženost užíval. Ale pak díky stresům, nedostatku spánku začínalo kolabovat zdraví. Tak jsem s tím sekl a že pojedu do Anglie, budu žít na pohodu, poznávat mé oblíbené Skotsko a nestresovat se. Jednu zimu jsem taky strávil v rakouských Alpách v penzionu (jako šéfkuchař, který v době nástupu uměl jen vajíčka na tvrdo), což byl vždy můj sen...

Výsledek? Je mi 31 a jsem ve stresu z toho, že jsem byl mimo obor několik let. Posledních pět let jsem se živil tak nějak tím, co se našlo (kuchař, jeden čas jsem měl na starosti celej penzion v Edinburghu a pak hostel ve Walesu), takže v CV to nevypadá moc úžasně. Takže mě to vlastně docela štve. Je mi jednatřicet a začínám od nuly...totálně.

Takže teď spíš hledám cestu, jak vše skloubit - cestování, poznávání, práci. Nejsem kariérista, nepotřebuji šílené prachy (bezdětný - myslím že to tak ještě chvilku zůstane) ale ten pocit, že jsem tak trošku "flákač" mi teď nějak nedá spát. Blbý je, že nemůžu na nic přijít

Tak asi tak. Dnes je na jednu stranu strašně snadné cestovat, ale chce to buď finance, nebo jiný postoj k životu - nic neřešit, být sám sebou a nenechat se unášet davem. Bohužel okolí tě táhne jinam - nemáš auto, nemáš barák, nesplácíš velkou hypotéku....nejsi nic.

[šíp]

@djx1: napsal bys to stejné i před třeba 3 lety?

[djx1]

Ani náhodou. Před třemi lety jsem se chystal s těma vajíčkama do Alp. Ale zpětně to nehodnotím jako nejlepši volbu (myslím těch pět let jako celek). Kdybych to mohl vrátit, určité věci bych dělal jinak. Člověk musí trošku myslet na budoucnost. Teď opravdu začínám od nuly a není to moc příjemné. Navíc doba je tak blbá, že ti každý to "flákání" závidí a dává ti to patřičně najevo. Bohužel i když jdeš na pohovor kvůli nějaké práci (A copak jste dělal poslední dva roky? Hmmm, cestoval. A co nám můžete tedy nabídnout?....). Teď bych prostě i v tom "flákání" zavedl určitý "systém"....škola, vzdělání, práce alespoň trošku v oboru nebo se alespoň co nejméně odklánět.

Ale po válce každý generál. Ale není všem dnům konec. Já to neberu jako tragédii. Jen je to v dnešní době složitější se pak zase chytit...

[kropt]

Jakožto čerstvý třicátník, si dovolím jen takovou poznámku naokraj k tomu co napsal djx1 - Tohle je zkušenost i několika mých známých co vyrazili za prací a zkušeností do ciziny a brali "druhořadé práce" tedy ne ve svém oboru - všichni žili navenek strašně zajímavě, akčně a svobodně.... ale po několika letech se do jednoho vrátili domů a horkotěžko se snaží s velkými problémy naskočit do "běžného" života.
Vždycky jsem jim strašně záviděl, jak všechno hodili za hlavu a vyrazili do světa - mě vždycky něco zastavilo, rodina, škola a vlastně i strach do toho takhle skočit. Na jednu stranu je mě líto, že sem takhle promeškal mládí, na druhou stranu jsem rád, že mám vybudované určité zázemí a díky tomu si postupně realizovat alespoň některé své sny. Navíc priority se s věkem mění tak strašně rychle, až z toho mám hrůzu.
A tím i odpovím na otázku misaxx - dle mého názoru člověk nemůže všechno hodit za hlavu a jít jen za svým snem bez ohledu na budoucnost a okolí - každý sen jednou skončí a co pak? Z osobní zkušenosti vím, že největší svobodu jsem měl těch pár let po škole, kdy jsme oba s manželkou (tehdy přítelkyní) solidně vydělávali, neměli doma žádné závazky a povinnosti. Předtím na škole bylo sice hodně času, ale moc málo peněz - a to i na náš finančně poměrně nenáročný způsob cestování. No a teď co máme ročního prcka, jsme obětovali veškerý volný čas jeho výchově a péči o něj - ale zcela dobrovolně a za žádnou cenu bych to nechtěl jinak. A co bude dál? to sem sám moc zvědavej.

[djx1]

@kropt...Ono je to přístupu k životu. Znám dost lidí, co po světě cestují s dolarem v kapse a jsou šťastní. Vezmou támhle práci v kuchyni, támhle na letišti u zavazadel a nijak je to netrápí. Vrátí se do ČR a je jim jedno, že i takovouhle práci dělají zde. Ale tihle lidé jsou většinou svobodní i ve vyšším věku. Neřeší rodinu, neřeší baby, neřeší nic. Takový člověk je spokojený. Já zjistil, že to nedokážu takhle žít.

Já jsem se na určitý malý kariérní vrchol dostal před odjezdem do UK. Takže něco jsem si v pracovním životě splnil. Odjezdu do UK úplně nelituji. Pracovně na prd, ale vnitřně tě to zocelí. Spousta lidí se v zahraničí opravdu změní. Taky jsem více cestoval, našel spousty přátel po celém světě (nikdy není problém jim zavolat a požádat, zda bych u nich nemohl chvilku být a poznat jejich zemi - taky velká výhoda). Úplně toho nelituji, ale určité věci bych teď udělal jinak. I v tom "flákání" bych si udělal nějaký řád.

Nejvíce závidím těm lidem, kteří cestují a zároveň je to živí. Nebo prostě dělají v outdooru...to stačí.

[pavproch]

dávám to enem díky té, co ji mám v občance...

zde přítomné dámy prominou mírnou dávku chauvinismu, je to prostě ženská (čti občas má svoje dny), ale v globále sem vlastně měl až neskutečně šťastnou ruku při losování.... pravda, trvalo ji to pár let (vztekání se, jak to ženský uměj) ale pak ji došlo, že bude lepší, když mě to těch hor bude pouštět... dneska dokonce už i ví, že (fyzicky namáhavý) horský relax mě vlastně drží nad vodou (prostě že když vyfučím stresy z práce cestou do/z kopce, je pak následně doma klid)

takže, K. díky!

no a organizaci času (doma vs. v práci vs. na horách) už mám dneska snazší než dřív (protože se jako "pan velkotovárník" zodpovídám pouze a jen sám sobě.... )

[misaxxx]

Makám jako architekt/designer pro ještě většího architekta a ten zase pro ještě vetší investorské zvíře z developerské společnosti. Prostě, ne že by mě šlo o nějaké ohromné sumy peněz v životě (samozřejmě že klidně jo), ale v dnešním světě jsi bez těch aut, vil a podobně úplné prd..a hlavně defakto i bez partnerek a dětí (ale to je mi jedno-opravdový vztah a láska ctím a uznávám pouze jaksi bezpodmínečnou věc)..a zjišťuji že od rána do večera pro těch pár tisic by asi mohl být život-žití-bytí venku milejší. Tedy být sám sebou.... je to o vlastní svobodě, o každodením aktu existence. Ať to vezmu jak chci, v současné době makat pro firmy/majitelé firem je tak trochu otrokářská záležitost. Musíš se neustále přizpůsobovat/polykat cizí sračky/snášet rozmary...To že tě platí je téměř stejné jako by tě vlastnil.
A budeš dělat to co jsem ti řekl...Jako bychom neměli mozky..a pozor mám titul.

Práci za hranicemi mam odkrouceno Hlavně v Irsku. Makal jsem zcela na profesní úrovni...Jako designer a architekt interiérů. Depresi po návratu jsem měl. Ale asi ne tak z toho jestli mě někdo zaměstná, ale z toho, že s tebou lidé jednají snad ještě hůře/neurvale než za hranicemi...A to je tak když Větší musí poslouchat Menšího a za pakatel.

Ja nemám deprese s toho že nemám ty statky ani rodiny...Já osobně nevím jestli to dobrovolné "usazení" jak zde popisujete je opravdu šťastné, jestli to je to pravé naslouchání svého srdce, jestli to je ta správná cesta a ne pouze lenost/pohodlnost.
Mít děti neznamená ještě to, že to je tvůj pravý úděl a poslání v životě.

[djx1]

@pavproch .... Tak to u nás bylo naopak. To já byl ten, kdo nestíhal šíleného milovníka hor a sportu (myšleno dobře). A teď toho lituji. Prostě baba, jaká se jen tak nenajde. To já vždy remcal a skuhral. Njn...už se stalo. A s*re mě to.

@misaxxx ... ono někdy stačí dělat to, co člověk baví a jen občas změnit působiště. Případně zmírnit, pokud netrvá na hromadě peněz. Tohle jsem měl udělat já.

Mimochodem. V UK jsem začal studovat interior design a přesně tomuhle jsem se tam chtěl věnovat (a vlastně teď i chci - a je mi jedno kde). Jen jsem na to přišel moc pozdě. Ale zas si říkám ... alespoň že jsem na to přišel....

@kropt...naštěstí jsem tam nebyl tak dlouho, jako ostatní. Když to tak počítám, jsou to vlastně jen necelé 4 roky. Ale i tak to v CV chybí. Vlastně ani ne, jen bych teď musel hledat práci v hospitality

[Kimit]

Neříká se tomu krize středního věku?

[charles79]

@kropt...Ono je to přístupu k životu. Znám dost lidí, co po světě cestují s dolarem v kapse a jsou šťastní. Vezmou támhle práci v kuchyni, támhle na letišti u zavazadel a nijak je to netrápí. Vrátí se do ČR a je jim jedno, že i takovouhle práci dělají zde.

Ja si spíš myslím, že spousta lidí, co dělá takovouto práci v cizině, by v ČR takle nepracovala. V cizině tu práci vezmeš, protože ti málokde nabídnou pořádnou práci v oboru a na dávky v nezaměstnanosti nemáš nárok, tak abys přežil bereš cokoliv. V ČR jdou pak lidi radši na pracák pro dávky.

[šíp]

Co se týká "vypadnutí" z oboru na pár let a cestovat. Lze to jak u kterého povolání, u mého se, pokud vím, toleruje myslím rok výpadek a pak utrum. Omlouvá jen MD /= mateřská dovolená/. Musela bych se přesně podívat do zákonů, což se mi příčí, ale vždy to bylo tak, že člověk musel dokázat, že v posledních 6 letech byl 5 let zaměstnán v oboru. Jinak ztrácí papíry k výkonu povolání.
Před pár lety jsem ale měla možnost se zaměstnat ve Švédsku a to ve své profesi. Dokonce nabízeli kurz švédštiny a zajištění práce i pro rodinné příslušníky. Tehdy mi to zhatila nemoc a velmi jsem litovala, že jsem tu nabídku nevzala. Stejná nabídka ale přišla před pár měsíci a to už jsem na misky vah kladla jiné priority. Tam bych v podstatě začínala od nuly, kdežto zde už mám vypracovanou "kariéru", tedy již zažívám plody své práce. Navíc se živím hubou, a obávala jsem se, že nezvládnu švédštinu tak dobře, abych se dokázala uživit. Navíc výuka by probíhala v angličtině, kterou umím hodně špatně - jsem prostě generace, které do hlavy hustili ruštinu.
Tu skvělou možnost bydlet a pracovat ve Skandinávii, což byl vždy můj sen, jsem nakonec odmítla z jednoho jediného důvodu. Nemohla jsem se smířit s přestavou, že svoji neteřinku bych vídala jednou ročně. Tohle bylo to, co mě zadrželo zde, v ČR. Prostě představa, že malou sbalím a vydám se s ní do Beskyd, je pro mě důležitější, než ošetřovat pastevce sobů /tohle je míněno bez jakéhokoli hanlivého podtextu - kdo četl moje cestopisy, tak ví, že tyto lidi mám ráda, obdivuju je a každý rok se na Sever musím vracet, protože mě tam něco táhne/.
V posledních letech jsem ale přišla na velmi důležitou věc: svoboda cestování a možností vyplývá z jednoduché věci: být dobrý a nepostradetelný ve svém oboru a na svém pracovišti. Když by přišlo na věc, jsem přesvědčená, že by šéf přežil, kdybych mu oznámila, že si beru měsíc dovolenou, k tomu další měsíc neplacené volno a jedu putovat po Sibiři. Tohle vědomí je to, co mě drží a dává mi tu vnitřní svobodu.
Hodně výrazně jsme si ti uvědomili přesně před rokem, když jsme se ve Finsku seznámili s dvojicí Finů, se kterými nadále udržujeme vztahy. My záviděli jim, že žijí na severu, jenže podstatně více záviděli a závidí oni nám. To, co záviděli byla právě ta svoboda. Jednou měsíčně vyrazit na víkend do hor, po práci se jen tak s čelovkou projet na kole, a jednou ročně do Laponska. Oni tam žijí, a přitom jsou v přírodě méně než my zde, ve velkoměstě. Oni mají pořád kolem sebe jen tu samou tundru a vyrážet s ohledem na vzdálenosti není moc kam. Kdežto my jsme schopni za pár hodin být v horách, a další víkend klidně zase v jiných.
Situaci bych přirovnala k chataři na vysokohorské chatě. Co je mu platné, že žije a pracuje přímo v horách, když si jich v podstatě užije mnohem méně než turista, který tam zavítá o svém volnu.
A o tom to je. Těšit se a plánovat a vědět, že když se nic nepřihodí, za rok zase vyrazím na můj milovaný Sever. Jenže kam vyrazí oni? Nemají se v podstatě na co těšit.
S přibývajícími lety si navíc uvědomuji, že je spousta nepodstatných věcí, které by mi tam chyběly. Například posezení s kamarády u táboráku a zpívání písní, pustit si rádio a slyšet češtinu, smát se politickým vtipům... Navíc si čím dál více uvědomuji, že ač se prohlašuji za Laponce, jsem Středoevropan s kořeny zde zapuštěnými. Nyní více chápu emigranty a jejich stesky po domově. Nezvykla bych si jinde, stále bych v srdci měla nějakou prázdnotu.

[djx1]

@charles79...Je to tak. Chceš tam žít, chceš zkusit něco nového, poznat lidi, kulturu, novou zemi...tak pak bereš opravdu vše. Tohle zvláště platí třeba o NZ a podobných destinacích.

Ale jakmile jsi tam delší dobu (naučíš se jazyk), zjistíš, že máš stejnou šanci jako místní. Tohle moc dobře funguje třeba v UK, kde se ví, že Češi jsou šikovní, takže není problém tam sehnat i dobrou práci a postupovat. Když umíš, tak pro anglány není problém tě pošoupnout nahoru...i když jsi cizinec. Tohle je na UK fajné. Znám třeba dost anglánů a i Čechů, co začali pracovat ve skladu v supermarketu a teď v té samé firmě dělají třeba managery a podobné.

[djx1]

být dobrý a nepostradetelný ve svém oboru a na svém pracovišti.

Jak kde. Když jsem dělal v ČR, dovolím si napsat, že jsem byl pro svého zaměstnavatele nepostradatelný. Byl jsem tak nepostradatelný, že když jsem měl dva tři dny dovolenou, tak měli problém (musel jsem vše připravit a být pak během dovolené na telefonu - což jsem odmítal). Prostě jsem určité věci ve výrobním procesu uměl jen já (byl jsem na to školen a náhradník nebyl - jen kolega, který to dokázal tak nějak jen kontrolovat). Nepostradatelnost se ukázala až při odchodu. Nechtěl mě pustit...neměl náhradu, strčil do mě spousty peněz za školení. Ale kdykoliv jsem chtěl dovolenou, byl strašný problém. Za těch pět let jsem dostal jen jednou 14 dni v kuse a to to šlo ztuha. Jinak jsem si prodlužoval víkendy o den, dva. Víc byl problém. Tahle "nepostradatelnost" a "musíš dýchat za firmu" mi byla paradoxně na obtíž a přiměla mě k přemýšlení, zda se na to všechno nevykašlat.

Bohužel to není jen můj případ. Všude se teď snižují stavy, takže když někdo odpadne, je problém. Vidím to u svých známých, kteří si prostě dovolenou nemohli užít, protože ji nedostali dle svých představ. Ale taky mám kamaráda, kterému to toleruji. Zbalí se a jede na měsíc pryč. A třeba i 2x, 3x za rok. Ale on děla na postu top managera v docela velké firmě a jsou za ním vidět obrovské výsledky. Takže to není případ "průměrného" člověka outooráka. Většinou to dle mého dopadne jako v mém případě. Jsi nepostradatelný a má to spousty nevýhod...

Ale jinak s tím ostatní souhlasím. Já se z UK vrátil hlavně kvůli přátelům. Sebrat se a jet někam na prase, na pivo...to mi venku chybělo. Přátele tam taky najdeš, ale jsou to spíš známý. Příjdou a za pár dnů odejdou, protože se třeba stěhují za prací. A místní tě moc neberou.

[mike]

@sip: pekne, jen bych trochu polemizoval s timto:

V posledních letech jsem ale přišla na velmi důležitou věc: svoboda cestování a možností vyplývá z jednoduché věci: být dobrý a nepostradetelný ve svém oboru a na svém pracovišti. Když by přišlo na věc, jsem přesvědčená, že by šéf přežil, kdybych mu oznámila, že si beru měsíc dovolenou, k tomu další měsíc neplacené volno a jedu putovat po Sibiři. Tohle vědomí je to, co mě drží a dává mi tu vnitřní svobodu.

Zalezi na tom, co delas. Muj sef vzdycky skuci kdyz si beru 14 dni volna. 3 tydny by se jeste uhadat daly, ale mesic uz je temer nepredstavitelny. Prave kvuli nepostradatelnosti. To co delam nikdo jiny neumi a kdyz se u zakaznika vyskytne problem, neda se odkladat dyl, nez par tydnu. A podle Murphyho zakona se urgentni problemy objevuji, kdyz nekam odjedu. Takze si uz par let musim brat do hor mobil a pocitat s tim, ze se mozna budu muset narychlo vratit. Nastesti v horach nebyva signal

Vnimam to stale vic jako omezeni svobody, jenze kdyz to vezmu realisticky, tak jsem na tom lip, nez naprosta vetsina lidi u nas. Holt je to tak, ze clovek kouka po tom, co nema a nevazi si toho, co ma. Coz myslim probublava celym timhle vlaknem.

Ha, koukam, ze mezitim djx1 napsal o nepostradatelnosti neco podobneho

[šíp]

Než jsem před 4 lety dostala plicní embolii a to hned 2x za sebou, též jsem neměla nárok na více než 2 týdny volna v kuse. A i přesto pacienti remcali "Vy jste tu zase nebyla." Jenže pak jsem omarodila na více než dva měsíce, a oni najednou zjistili, že to jde i beze mě, sice ztuha, ale jde. Od té doby nemám problém si vzít 3-4 týdny v tahu. Prostě jsou rádi, že se jim vůbec vrátím
JInými slovy, je přesně potřeba vystihnout míru nepostradatelnosti. Čím více, tím paradoxně hůře.

[mike]

Tenhle zpusob argumentace je jiste ucinny, ale nerad bych ho zkousel osobne

[djx1]

@šíp...Já si ale myslím, že tohle bude čím dál méně platit. Dneska musíš za firmu dýchat, musíš firmou žít. Dostaneš služební telefon, takže tím se uvážeš ještě víc a může tě kdokoliv a kdykoliv kvůli práci otravovat. Firmy šetří, takže místo aby měli za tebe náhradníka, tak stačíš jen ty s tím, že budeš dřít jak kůň a oni ti pak prostě měsíc dovolené nedají s tím, že prostě nemají náhradu. Divná doba....

[šíp]

My jsme v práci jen dva, já a šéf. Zastupujeme jeden druhého

[mike]

@dxj1: nekdy to muze byt setrenim, ale nekdy treba tim, ze nahradnik se sehnat neda (muj pripad). Jinak je to vec vzajemne dohody a pochopeni. U nas je to tak, ze nikdo nebude otravovat jen tak, musi byt skutecny pruser. Coz zas na druhou stranu chapu ja.

Kdyz to nejde, tak si to holt musis vybojovat, jenze to znamena opravdovou nepostradatelnost tj. ze za rohem neceka fronta lidi na tve misto.

[sobb]

dávám přednost volnosti - tak jak si ji představuji a určují já (v mém případě to (už) neznamená být pořád jen někde v tahu) ... jak moc bylo toto rozhodnutí destruktivní či naopak se teprv uvidí

[Aldo]

Kura to je pokec
Deset let jsem podnikal a bylo to nejhorší rozhodnutí v mém životě.
Před tím jsem dělal výškovky a jezdil do všechčertů kde sem chtěl. pak sem si otevřel firmu a oženil se. Jak říkám bylo to nejhorší co jsem kdy udělal. Ne že bych toho litoval, pochopil jsem skrz této zkušenosti mnoho ve svém nitru, ale .......
Když jsem potkal ženu byl jsem podnikatel který nejezdí do hor a jen pracuje. neznala mě takového jaký jsem býval.
Čtyři roky mi trvalo než jsem si uvědomil, že tudy cesta nevede a po deseti letech to zabalil. Doma řekl že hory jsou mým osudem, vzal práci z úplně jiného šuplíku a bylo vymalováno. Doma to ta moje nějakou dobu rozdýchavala a skoro nerozdýchala. Dneska to už neřeším. Život je hodně krátký na to abych dělal něco jiného než to co cítím. Žiju přítomnosti, netoužímpo domě natož vile a přednost dávám prožitkům. Kupodivu se i tak dá velmi konfortně žít. Chce to jenom promyslet priority.... protže život je kurevský krátký na to abych nežil SVŮJ ŽIVOT. Pokud to lidé v mém okolí těžko nesou, nedá se nic dělat, lepší už to nebude. Mám hrubo po čtyřicítce a život letí šíleným tempem a nebude se tě ve stáří ptát co máš za nemovitosti, jak jsi zabezpečil rodinu atd.... ale co jsi prožil.

[šíp]

Já takhle na prahu bilancování stála v roce 2006, kdy jsem téměř zemřela na plicní embolii. Ve špitále na kapačkách mě to donutilo najít ve svém nitru pokoru a uvědomit si, že žijeme jen jednou a zítřek nikdy nemusí příjít. Do té doby jsem se pořád honila, mívala kolem 100 hodin přesčasů a složívala i tří víkendy v měsíci. Od té doby se mi daří sladit práci a cestování tak, jak mi to vyhovuje.

[djx1]

@Aldo...Asi tak nějak. Člověk je hňup, že se nechá strhnout dobou, davem a celým tím bordelem kolem nás. Když jsem makal v ČR od nevidím do nevidím, přišlo mi tak nějak přirozené, že se musím zadlužit, postavit barák, mít auto, dobré zaměstnání, skvělou kariéru, jinak nebudu znamenat v téhle době nic (a okolí, včetně rodiny mi to dávalo i dost najevo).

Pak jsem změnil názor a odjel do UK se "flákat". Spíš teda trošku změnit život. Tam mě občas brala "depka" z toho, že dělám někde podřadnější práci a že v budoucnu holt asi ta vila, auto, kariéra nebude. Měl jsem strach, že budu jinej a pro ostatní flákač. Ale jak jsem psal. Venku se člověk dost změní. A právě tam jsem si uvědomil, že právě doba a dav mě směřuje někam, kam já nechci. Já chci žít pohodový život plný zážitků. Žít svůj život tak jak si ho představuji já a ne cizí život... Uvědomil jsem si, že zážitky, pohodový a klidný život, život bez žaludečních vředů je mnohem lepší.

Takže teď hledám cestu k tomu, jak to vše skloubit.... chci víc cestovat, netoužím po vile, BMW, skvělé kariéře. Prostě si život užít.

[Aldo]

Tak to tak udělej a neřeš to !!!

[pavproch]

hele miláčci, vono to nejni až tak jednoduché....prásknout do koní, splálit mosty a davaj v nohy....

my, co máme rodinu, firmu, vyvinutý pociz zodpovědnosti a tak to prostě udělat nemůžem.... takže v tym lítáme jak mucha v lanterně.... (ale mně třeba ten život v neustálém strasu a chaosu vyložene baví.... otázkou zůstává, zdali to tělesná schránka trvale snese, že.... a abychom předcházeli zhroucení děláme co? lítáme po horách....

[djx1]

@Aldo...však se snažím:-))

@pavproch... tělesná schránka bohužel nevydržela. Stresy, 2-4 hodiny spánku denně po několik let má zdravotní následky do dneška. Právě ty zdravotní potíže, které mi ničili i soukromý život (neměl jsem ani chuť do těch hor chodit, protože jsem byl kaput), mě přiměli k zamyšlení, zda mi to za to stojí.

[mike]

Tohle ma kazdy posazeno jinak. Mam kamosku, co spi 4 hodiny denne porad a je v pohode. Mne by to za par tydnu zabilo. Jinak koukam, ze to fakt muselo byt, kdyz ty potize vnimas jako zivotne

ad prace: ono taky hrozne zalezi na tom, jestli a jak cloveka bavi. Pracovat porad (kratkodobe se da) jen pro penize mi prijde silene. Mel jsem praci jako konicka hodne dlouho, ale nic nevydrzi vecne. Hory uz mne bavi vic a nastava kolize...

[tuso]

Podle některých reakcí mi přijde, že děti chtějí lidi jen aby byli in. Možná někdo jo, ale určitě většina ne. Nalítal jsem toho po horách celkem dost a doufám, že ještě nalítám,ale jak napsal Kropt- s věkem se ti priority mění. Záleží mi na kariéře- je na tom něco špatného? Ale zase si taky rád užiju volna podle svých představ. Sylva je neskutečně tolerantní. Po horách většinou lítá se mnou a když ne, tak mně bez zbytečných scén pustí samotného. Teď když máme dceru, je to s její účastí na pytel. Ale stejně mě pouští. A já se to snažím nezneužívat- vypustil jsem momentálně letní VHT a ledovce, ale na oplátku si to vybírám v zimě. Možná to pro někoho bude znít jako klišé, ale čas s Veronikou si užívám neskutečně. Kdo máte děti tak pochopíte co tím myslím-ten pocit, když poprvé začala za mnou běhat a pokřikovat "taťko taťko"- ten ti nedá žádná jiná zkušenost. Ani hory, ani světový rekord v čemkoliv, ani Nobelovka. Musel jsem se kvůli rodině omezit, ale nelituju toho a udělal bych to zas. Právě teď se strašně těším na první sníh, jak ji poprvé natáhnu na nohy lyže a půjdem na kopeček za barák. Nebo na Lysou na skialpech- ona do nosítka. Je to pro mně zážitek porovnatelný, ne-li silnější, se zlyžováním 3tisícovky. A zbytek- auto, dům- auto je spotřebák. Dopravní prostředek. Nic víc a nic míň. Někdy ti dá víc svobody, jindy tě omezí. A dům- kdysi jsem ho nechtěl. teď ho chci. Ne proto, že se to má, ale proto, že tě neotravují hádající se sousedi a můžeš si večer posedět na zahradě s pivem v ruce a jen tak koukat na hvězdy.
Takže bych to co mám za hlavu nezahodil. Komu to vyhovuje jeho věc a jeho život.

[pavproch]

@matůš: